Grand taxi nás vysadilo, no řekněme v centru vesnice, na hliněném plácku, kde se obvykle konají místní trhy, hned vedle olivového háje. Jen co vystoupíme, přibíhá k nám jediný naháněč široko daleko (protože prostě ramadán) a nabízí nám ubytování. Jsme ještě v ráži z Marákeše, tak hned diskutujeme cenu ... dohazovač se ovšem zdá být stejně v pohodě jako Hasan v poušti ... "50 Dh per íč in berber tent with view to kaskad máj frend, no problem".
středa 1. července 2015
Marocký Pinokio
Kdyby se pří každé lži prodlužoval nos, byť třeba jen o milimetr, bylo by co nevidět Maroko přejmenováno na Pinokioko.
Jestli je tu něco opravdu složitější, tak je to doprava. A v době Ramadánu, to platí dvojnásob. Dostat se z Imlil do Marakeše za tu samou cenu znamenalo čekat v autě, než nás bude pět. Bohužel kromě horala z Německa, kterého jsme potkali už na chatě a jehož humor byl ještě o trochu sušší, než vyfoukaný písek Sahary*, tu nebyl nikdo.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)