Nahoru, na horu ...

Cestu k vrcholku Jebel Toubkal máme rozdělenou do dvou dnů.

První den vycházíme z Imlil, 1700 m.n.m. Délka prvního úseku je přibližně 12km a nutno podotknout, že pouze do kopce.

Přes hřebeny Atlasu ...

Probuzení na terese je snad ještě hezčí nežli noc. Právě vychází slunce, které krásně nasvěcuje vrcholky skal kaňonu, ale je ještě dostatečně nízko, aby nám štíty skal poskytli chladivý stín. Agregáty utichly a je slyšet jen zurčení vody a zpěv ptáků ... prostě pecka :) Balíme věci, včetně moskytiéry, která se ukázala být velmi užitečnou, protože oproti poušti, zde u palmérií a vody je otravných much a jiných létajících prudičů celkem dost. Za 25 Dh si dáme snídani a vyrážíme na cestu zpět do údolí, dřív než se vzbudí místní naháněči, kteří nás budou chtít "výhodně" svést nebo nám něco prostě jen prodat či směnit.

Grand kaňon ... po Marocku

Cestou do Tinghiru si sdělujeme zážitky s Ithranem - ten filipínský batůžkář.  Měl výlet na poušť trošku dražší. 900Dh.. natáhli ho solidně.

Cesta trvá asi čtyři hodiny a ve 12 jsme v malém městečku v Atlasu. V Arizoně jsem nikdy nebyl, ale tak nějak bych si ji představoval.

Sahara s Evženem a Kamilem

Velbloud je zrádný, ujde tisíce kilometrů a nejeví známky únavy. Pak z čista jasna poklekne a pojde...
P.Coelho Alchymista

Valar Morgulis ... Volubilis

Nadšeným čtenářúm či divákům seriálu Hra o Trůny neunikla zmínka v nadpise. Místo, kam se dnes vydáváme se jmenuje Volubilis, ruiny římského města z období 160nl., ležící asi 20km od Mekenes.

Fés podruhé, klapka ááá akce

Ráno jsme si dali sraz s Abdulem na 10 hodinu, abychom všechno stihli. O to větší překvapení pro nás bylo, když jsme se vzbudili v 9:50. Abdul je tu na čas, ale uklidňuje nás slovy "kdo pospíchá, doběhne dřív na hřbitov". Čímž naznačuje ať klidně posnídáme a vyzdvihuje to, co už dávno víme, tedy že místní kuchař, jehož jméno nevíme, ale říkáme mu důvěrně Láďa, vaří výborně.

[EVRYFING IS POSIBL, MÁJ FREND]

Přemýšlím, jak začít příspěvek. Asi takto...

Neexistují prohry, jenom výhry a získání zkušeností .. což jsou také výhry. Mnohdy větší, než by se zdálo. Medina Fesu je spletitá. Vyznat se v ní je úkol nelehký, a toho využívají všichni mladí vypočítaví místňáci. 'Hello my friend,... help? -> free guide, for thank you -> ... givme the gif' ... známý scénář, co ubírá Fesu na atmosféře. Chtělo by to průvodce a nejsme sami, kdo k tomu závěru dochází (viz zdroje na netu).

Smile, you r in FESt

Supr@Tours má i modernější busy, kde slovo moderní snadno vyměníte za slovo klimatizované. Klimatizace hučí a chlad plní autobus. Naštěstí řidič je chápající a nastaví nejnižší výkon, což ve finále potěší všechny.

Marrakéš poprvé

Dnes vstáváme už v 6 hodin ráno, abychom stihli autobus do Marrákeše, který odjíždí v 7:00 od centrály Supratours. Ta se nachází kousek od hlavního náměstí a je třeba přijít asi 15 minut před odjezdem, aby jste si stihli koupit lístek na batoh (10 dirhamů), který se neprodává dopředu jako jizdenka, ale až těsně před odjezdem autobusu. Ulice mediny jsou v tomto brzkém čase téměř prázdné, potkáváme jen popeláře, pekaře a kočky. Liduprázdná medina vypadá absolutně jinak než za tmy, až si místy nejsme jisti, zda-li jdeme dobře, ale rozhodně i nyní má své kouzlo.
 
Autobusy supratours jsou moderní, klimatizovane a s wi-fi, která ne úplně funguje, ale na prospektu to vypadá dobře. Taková obdoba našeho Student Agency. Asi v polovině cesty stavíme u místního motorestu na rychlou snídani. Mátový čaj a croissant s čokoládou stojí 20 dirhamu a záchody jsou k tomu jako bonus zdarma a tak nějak i použitelné. Během vyčkávaní na zbytek cestujících si Vašek všímá slečny, které je očividně dost zle. Snaží se zmobilizovat místní jestli ji nemůžeme vzít k doktorovi, ale bohužel díky absenci společného jazyka se mu moc nedaří zjistit, co jí vlastně je, ale nejbližší doktor je prý až v Marrákeši, kde slečnu i s jejím kamarádem Asibza hodinu vysazujeme u nemocnice. Poté už nás autobus vysazuje na autobuso-vlakovém terminálu Supratouru a Marockých drah. Zde jsem opět svědky potyčky mezi místními ...očividně hlad a málo spánku jim trochu cuchá nervy. Naštěstí je místní drží co možná nejdál od sebe a po příchodu strážníka je již po všem.
 
Hlavní výzvou dnešního dopoledne je někde uschovat batohy a dostat se z Mediny abychom se pokochali krásami Marrákeše. To se nakonec ukáže být celkem oříšek, ale má řešení viz příspěvek "Kam s ním" :)
Od autobuso-vlakového terminálu jezdí přímo do centra mediny k náměstí Jemma el Fna autobusy MHD číslo 5, 8 a 10 za 4 dirhamy na osobu a cestování je s nimi naprosto v pohodě. Je dobré mit někde napsáno kam jedete a při nástupu to řidiči ukázat a ověřit si, že tam opravdu jede. Jakmile vystoupíme na náměstí zcela nás obklopí vůně čerstvé máty mísící se s ostře kontrastním zápachem koňských kobylinců, zvukem píšťal zaříkávačů hadů, křikem malých artistů předvádějících za pár dirhamů všemožné kousky. Náměstí je rozpálené jako pec, což ani tak neodradí všudypřítomné obchodníčky snažící se vám prodat všechno možné. My se vydáváme přes celé náměstí až do restaurace Les Terrasses De L'Alhambra, kde si dáme mátový čaj (12 dirhamů) a počkáme do 12:00 na Tajin Kofta s bylinkami (65 dirhamů), jelikož před 12 totiž obědy nepodávají.
 

Poté už se vydáváme do spletitého bludiště uliček místních Souků (trhů), kde tak nějak "plujeme" s proudem lidí proudícími všemi směry, mezi kterými se, za neustálého troubení a smradu výfukových plynů, proplétají neohroženě místní cyklisti a skutristi, takže je potřeba dávat dost pozor, kdo jede za či před vámi. Celkově je to dost zábava, protože nevíte kam vás vlastně spletité uličky dovedou. A že se nám několikrát stalo, že už to dál nešlo. Obecně je to skvělý zážitek, pokud si chcete užít atmosféru místních trhů a možná koupit nějaký ten suvenýr, ale připravte se na neustále pokřikování ve stylu "my friend", "where are you from" a jakmile se s nimi dáte do řeči, mějte se na pozoru budou vam chtít prodat, co právě mají na stánku ;) ideálně si nic, co vám podávají nebrat do ruky, protože se pak budete zbytečně a zdlouhavě dohadovat, že to vážně nechcete :) Jedna z takových uliček nás dovedla k chlápkovy, co praktikuje marockou přírodní medicínu, tak s ním Vašek rozjel téma Čínská medicína a borec se hned chytil. Vyměnili jsme si vizitky a po cestě zpět k němu zajedeme pro Argonový olej.
Další z cest nás dovedla k mešitě Trik Barouaien a ke škole Allée Mosquée Ibn Youssef, která je za 10 dirhamů volně přístupná včetně focení.
V okolí památek je nutné dávat si pozor na skupinky mladých kluků, kteří vás k památce nějakou jinou než hlavní cestou dovedou, čímž vám ukážou, jak moc byli pro vás potřební a chtějí peníze. Je dobré na to být připraven a anglicky jim říci, že cestu znáte a pokračovat dál buď podle intuice či průvodce.
 


Na odpolední siestu si kousek od Jemma el Fna vybíráme Café Bakchich, které má příjemnou atmosféru, nízké ceny a dobré jídlo i džusy. Dali jsme si delikátní tradiční citrónový tajin a Vaškovi se nakonec podařilo získat live audio recept od kuchaře, takže ho určitě na sdílíme. Pak jsme ještě výborně pokecali s místním číšníkem, který je ze Senegalu a do Maroca přijel za prací. Zároveň jsme s nim natočili video o senegalu a dané Café Bakchich, čímž jsme dali vzniknout nové Kecallovo odnoži. O to se podělíme po našem návratu ;)
Kolem páté se venku udělá snesitelněji, takže vyrážíme k mešitě Al Koutoubia a relaxovat do přilehlého parku. Mezitím se setmí a rozezní se sirény a hlas, který svolává k večerní modlitbě. Nejvyšší čas vrátit se na náměstí Jemma el Fna, dát si fresh juice, s nímž tu stojí nespočet stánků, které se předhánějí v tom, kdo vás obslouží. Vyberte si podle pocitu z majitele, nabízejí všichni totéž a za stejnou cenu ;) Náměstí však večer ožívá dalšími stánkaři z jídlem a dalšími věcmi a člověk neví kam se dřív dívat. Proto volíme terasu aqua hotelu, ale hledáme spíš podle volného místa dle nějakého sofistikované klíče :) z vrchu to chce nad šálkem marockého čaje (12 dirhamů) zkrátka sledovat každý a pohled je to opravdu famózní.
 
Po desáté si vyzvedáváme batohy a míříme zpět na autobus. V autobuse potkáváme revizory, což nás trochu zaskočí, protože lístky se kupují u rodiče. Ještěže lístky má Vašek, protože já je běžně muchlám :D Nejsou zrovna nenápadní a vyčenicháte je na metry daleko, neb nosí svítivé reflexní vesty. Ono ale stejně není kam utíkat, jsou ve třech a otevřeny jsou jen přední dveře :D Po kontrole jim popisujeme jak jejich profese vypada u nás, což je očividně dost pobavilo a loučíme  se, protože jsme na místě. Náš bus do Fezu jede v 00:15, bohužel má skoro dvě hodiny zpoždění, takže v buse usínáme takřka při nástupu ... no asi Ramadan :-D

Souhrnný přehled cen:
Voda obecně 6Dh, na nádraží 8Dh
Pomerančový juice 4Dh na náměstí a cca 15Dh v restauraci. U stánku pozor za 4Dh je jen pomeranč, jiné jsou za 10Dh.
Tajin 40Dh (Bakchich Cafe) až 65Dh
Banán / Avokado juice 16 Dh
Mint tea 10-15Dh
Jízdenka MHD 4Dh
Vstup do Medressa Ben youssef 10Dh

Komunikační tip

V Africe, jedno jestli jste v Maroku, Tunisu či Egyptě. Tak jako je jin a jang, oheň a led stejně tak, existují pouze dvě skupiny lidí. Ty co zajímáte jako člověk a ty, pro které jste jako kasička, zlaté prasátko či "dojná z Evropy". Tyto dvě skupiny rozlišíte snadno už pocitem.

S pouličními obchodníky a samozvanými průvodci buď máte chuť a čas hrát s nimi hru typu neee opravdu nic nechci .. a zdvořilou jednoduchou angličtinou opakovat opravdu ne, díky nechci. Nebo prostě aplikujete pravidlo "hele poslouchej" aneb ty to pochopíš i česky.

Modelová situace: přijde prodejce hodinek.. nabízí. S úsměvem a pokynutím ne jdu dál. Když začíná být dotěrný s velmi zřetelným úsměvem ale velmi sebevědomě a gestikulací a česky pronesu: "Ty hele poslouchej, na co by mi byli hodinky... vidíš to nebe... no nebe ... sky ... to jsou moje hodinky... chápeš jo... sky, no watch ... a pěkně se na závěr usmát.

Další pomůcka, smlouváte li o ceně, stanovte si limit a 3x to podhodnoťte. Pokud se dostanete na cenu, co jste ochotni dát začněte odcházet. Buď Vás zavolá se slovy Ok, nebo to byla opravdu cena pod kterou není ochoten jít. A pak zvažte,chcete li to za tu cenu třeba i u jiného stánku.

Rozhodně ale pamatujte na to, že je třeba nezapomenout na úctu k nim jako lidem! Stejně jako šroubař ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále, tak i Marocký lékárník si rád popovídá o čínské medicíně či o vaření.

Kam s ním

Parafrázujem Nerudovskou otázku. Perla Maroka, Marakeš, nás hned po příjezdu překvapuje svou dírou na trhu. Jestli totiž jen projíždíte, je pohodlné si někam schovat batohy a jít se projít po Medině.

Jednoduchá služba, kterou autobusové nádraží ani vlakové nádraží nedisponují, snad možná jen letište (ale z neověřené informace 2011 to také nefunguje). Bus tuto službu měl, ale cca rok zpět ji zrušili.

Jamaa el Fna - Bus/vlak nádraží, autobusy 5,8,10. za 4Dh.

Nakonec jsme to zkusili, dle doporučení z roku 2011 na náměstí Jammaa el Fna v restauraci Les Terrasses De L'Alhambra, kde jsme si dali oběd a majitele požádali o úschovu. Majitel nechal rozhodnutí na číšnicích, takže jsme usmlouvali cenu 25 dirhamů za batoh (začínali jsme na 100 dirhamech). Očividně to nedělají zcela běžně a rádi, ale když se u nich najíte a slušně požádáte, jako nouzovna to rozhodně pomůže a tip tedy funguje i dnes v roce 2015 ;)

))

Dal bych si něco k pití, no máme tu dobré koláčky

Je jedno jestli je podvečer, ráno či polene, na ulici se k tobě přidá lehce opálený týpek a špitne do ucha 'smoke? Haš?' Na nenápadné špitnutí 'no thanks' se překvapeně pousměje. Za chvíli nás dožene jiný prodejce. Dáte si koláčky? S odpovědí 'ne díky ještě bych dnes rád byl svěží' se neuspokojí. 'Ale já mám různé... a jsou od opravdu soft až po strong'...

Co na to dodat :) Snad jen oč méně zde pijí o to více zde frčí vybrané 'mátové' bylinkářství. ;)

Essaouira, za hradbami mediny

Těžko říci jestli vás v noci bude vzbudí šumění příboje atlantiku nebo cheechtání racků. Po předchozím dni jsme spali opravdu tvrdě. Oproti večeru je ráno v ulicích lidí málo a to je signál vyrazit fotit. Působíme asi profesionálně nebo moc komicky (zrcadlovky s adaptery na gopro a pod), protože nás třikrát oslovili zda-li nejsme z lonely planet, či national geographic. Turisty lákají na oslovení helou my friend... coz zkusili hned po té co zjistili že jsme turisti.

Medina, opevněná, stará část města, pro evropany popsatelná pojmem Citadela. Pískově žluté barvy hradeb se tu mísí se stíny a bílou omítkou budov. Hradby nás dovádějí do přístavu kde se s Jindrou dává do řeči starý rybář. 'Támhle to, to je pevnost. Za odlivu tam dojdete suchou nohou, dříve to spolu s tou druhou zříceninou na horizontu bránilo Medinu. A ty velké lidě v přístavu ty jezdí lovit pro fabriku. Loví všechno, od sardinek po žraloky. Vyjedou na moře, ty malé na dva dny ty velké na čtyři dny, a do támhletoho ledu co si vezou, naloží úlovek. A ta malá loď u tý velký,tím roztahávají sítě.' Evidentně jsme vzbudili zájem u blíže nespecifikované skupinky, která nás prosí ať je nefotíme ( nějak si tunili sítě kameny a opravdu nechtéli dokumentaci). Potom nás provádí mezi loděmi ukazuje tisíc háčku, kilometrové lanko - rybář by možná řekl udici, když se najednou vnořujeme do davu trhovců. Jsme tam s místním rybářem, nikdo nekouká divně. A fotíme si co chceme. Jsou tu sardinky, mureny, red snipper, siven, hromada platejzů. No snad vše od ryb, přes hlavonožce až po korýše humry nevyjímaje. A jí zde i trnuchy.

'Pojďme na hradby... támhle stála pevnost kartaginců... támhle féničanů a společně s troskami na horizontu tvořili obranu. Dříve bylo moře dál...' Náš samozvaný průvodce dosfal 10Dh (1Dh asi 2.5Kč) a my vyrazili dál ... fotit racky,kterých bylo díky rybářům všude plno.

Slunce pálí jdeme k oceánu. Vlny na serf dnes nejsou. Jindra studuje průvodce, já si jdu zaběhnout až k troskám opevnění a zpět. Cestou se dávám do řeči s nějským chlapíkem. Má rád cestovatele a zve nás večer na čaj. Bohužel ale na místo schůzky nedorazil.

Pár informací pro cestovatele
Na hlavním bus nádraží moc milí nejsou, chtějí prostě prachy prachy a znova prachy a dost neodbytně! Vyplatí se podle mapy/mobilu dojít asi 1km na stanoviště SupraTour (tím jsem nahaněče opravdu naštval). Cena do Marakeše je 70 Dh .. pak dále nočním vlaken do Fezu 150Dh.

Výborné bistro s rybím tažínem a čajem jsme přidali na Foursquare! Majitel je zajímavý člověk. V noci jezdí s hvězdářským dalekohledem a to mu dává inspiraci k malování. Kavárna se jmenuje Cafe Galery.

Bydlení v DalFaram (je i na TripAdvisoru) je trošku dražší 150Dh/noc) ), ale velmi čisté, komfortní a se snídaní. Majitel je hudebník a večery hraje chillout kytarové songy. Supr atmosféra!

Vegetarianský tažín je cca 40Dh, rybí asi 60Dh.
Marocká whisky alias sladký mátový čaj cca 12Dh.
2l vody 6Dh
Malý kebab v chlebu (resp grilované maso s omáčkou a cibulkou) 10Dh velikost asi jako cheeseburger.
5ks sladkostí něco jako perníkové těsto v sirupu 10Dh
Grilované ryby (ty jsme neměli) porce asi 80Dh
Taxi by měli mít fix za 7Dh zde ve městě.

Místní sim karta, kterou jsem dostal na letišti se nepřihlašovala do sítě - nebylo třeba ji měnit ale jen nějak aktivovat. Na čísle 555 vám francouzsky poradí... teda tomu kdo rozumí se povede doklikat na sms s nastavení sítě. Jinak za 20Dh je 1GB dat a za 50Dh je 4GB dat. 3g minimalně zde v Essaouiře frčí. Jinak je přednabita asi na 14Dh. Na letišti je pro turisty zdarma.

Vyplatí se přes poledne relaxovat .. na focení je moc ostré světlo. A hlavně je to minimálně na začátku opravdu hic.

A opravdu by se francouzština hodila;)


NA KOHO JSME ZAPOMNĚLI...

no na Kevina rozhodně ne! Ale pan domácí nás zamknul na balkoně! Ještě že dvě pod terasou jdoucí turistky byly ochotné zazvonit a vyřídit vzkaz že bez spacáku na střešní terase nespíme. 

Cesta na sever

Po asi 4 hodinách pohodového letu, vystupujeme na rozpálené letištní ploše letiště v Agadiru. Vzduch by se dal horkem krájet, nicméně po příchodu do příletové haly nás záhy "zchladí" fronta při čekání na bezpečnostní kontrolu. Přepážek je tu sice16, ale celníkům to moc neodsýpá ... právě začíná Ramadán a nám začíná pomalu docházet, co to vlastně v běžném dni bude znamenat. Následně již míříme zkrze, nyní již téměř vylidněnou halou, k bankomatu a na informace, abychom si ověřili správnost námi vybrané trasy. V Berlíně během čekání na odlet jsme se z Vaškem dohodli, že hned po příletu se pokusíme dostat o něco severněji, do rybářského města Essaouira, odpočinout si a nabrat sílu na následný přejezd přes Marakhes do Fézu. Vysvětlujeme slečně náš záměr, na čež dostáváme informaci, že využití MHD na cestu do centra je moc nebezpečné, a že si máme vzít taxi. To jí sice moc nevěříme, ale bereme si aspoň mapku, kam nám v místním jazyce píše aspoň název autobusového terminálu v centru a dává nám informaci, že taxi bude stát maximálně 200 dirhamů. Tím začíná sled neuvěřitelných události prvního dne, o kterých v tuto chvili jeste nemáme ani ponětí. Odcházíme tedy, před liduprázdné letiště, kde stojí uz jen "flotila" modrých taxi značky mercedes, které dost možná pamatují stavbu berlínské zdi. Hned se na nás vrhá někdo jako "pasák" místních taxikářů a začíná celodenní hra "jak oškubat turistu". Vybaveni informací o maximální částce dohadujeme cenu 200 dirhamů a chlápek nas hned rve do nejbližšího taxíka, načež začíná hádka mezi taxikáři, kdo že tam byl první takže o chvíli později překládáme věci do dalšího a auta a konečně vyrážíme. V taxíku se hra "jak oškubat turistu" dostává do druhého levelu, taxikář nám oznamuje ze bude chtít 20 dirhamů za každé zavazadlo, takže už tak divokou cestu, kdy se taxikář drží střední dělící čáry přesně středem auta, dálnice nedálnice a v cestě i protisměru se jakoby z ničeho nic objevují koňské drožky, cyklisti i chodci, cestu trávíme diskuzí, kolik tedy bude finální již jednou dohodnuta cena:-) Taxi se nakonec ukazuje jako preci jen o chlup lepší volba, neb za celou cestu nepotkáváme ani jeden bus. Asi po 40-ti minutách konečně vystupujeme na sluncem rozpálené a všudy přítomným písečným prachem pokryté křižovatce proti hlavnímu autobusovému terminálu. Cenu nakonec srážíme na neideálních 20 dirhamů za oba batohy, neb nam dochází argumenty a mame jen velké bankovky.

Hned zamíříme do studeně a dost ošuntěle vypadající betonové budovy, která má být onen hlavní terminál. Značně znuděná slečna v okénku dopravce CTM nam sděluje, ze do Essaouiry stojí jizdenka 75 dirhamů a na dotaz kdy jede nejbližší s pohrdavym úsměvem odvětí, že zítra ráno v 7. To je pro nás trochu trouble, takže všechny naše mozkové závity začínají, spolu s průvodcem od Rough guidu, pracovat na plno. Toho si samozřejmě všímá místní taxikář, který "úplně" náhodou jede do Essaouiry za rodinou a hrozně rád nás tam prý sveze za "směšných" 700 dirhamů. Hra na škubání turistů se zdá být hrou neomezených možností :D S díky odmítáme a snažíme se z místních vytáhnout informaci, kde staví grand taxi (hromadné taxi), ale tahle část zdá se být k anglicky mluvícímu turistovi nepříliš vlídná, takže nakonec zamíříme na zastávku MHD, abychom se zkusili dostat do centra, kde se snad domluvíme lépe. Na zastávce zastavujeme místního vojáka, který nám poradí použít bus číslo 2, který nás do centra za 2 dirhamy doveze.

Jak tak čekáme na autobus všimnu si, jak kolem nás projíždí autobus s nápisem Essaouira a na křižovatce o 100 metru níže zatáčí směrem k nádraží. Pronásledujeme ho tedy cestou, kudy si myslíme, že jel a za chvíli se "delší zato horší cestou" dostáváme zpět na autobusové nádraží z druhé strany, díky čemuž zjišťujeme, že plocha pro autobusy je o úroveň níže než kancelář, kde jsme byli. Budova je vlastně dvoupatrová a všechny další kanceláře mají okénko právě tady. Když najdeme to správné, tak chlapík v okénku zvedne telefon a za zuřivého prskání něco huláká do telefonu a táhne nás zpět na odjezdovou plochu k taxíkům. Cena za bus do Essaouiry je 70 dirhamů a vůbec nechápeme jakou roli tam bude opět hrát taxi :( Naštěstí taxikář nám vysvětluje, že bus už odjel a musíme ho společně dohonit. On nás za 20 dirhamů doveze kam je třeba. To je fér nabídka, takže se všichni čtyři včetně batohů nacpeme do malinkého peugeotu 106 a vyrážíme na další zběsilou jízdu. Asi za 20 minut autobus opravdu doháníme, čeká na nás u krajnice a opět se dohadujeme kolik budou stát zavazadla. Už jsme fakt naštvaní a unavení, takže dáváme 20 dirhamu za kus a nasedáme do busu. V zadní části spatřuji dvě evropské tváře, tak zamířim k nim. Je to Josef z Německa a Markos z Kanady, který projíždí maroko na kole.
 
Cesta po úzkých silničkách je stejně zběsilá jako v malém autě, ale cesta během povídání příjemně ubíhá a Josef nám nabízí, že po příjezdu s ním můžeme jít do hostelu kde má bydlet, abychom nemuseli nic hledat. To nam udělá radost všem, neb nikdo krom Josefa to nemáme pořešené. Asi po hodině a půl zastavujeme v malé vesničce někde v horách a najednou se celý autobus vyprázdní. Z reproduktorů se začne ozývat typický zpěv ...jo aha právě zašlo slunce a je čas se jít modlit a hned potom večeřet. Tu druhou část také velmi oceňujeme a dáváme si v místním stánku výbornou čočkovou polévku s koriandrem a šafránem za krásných 5 dirhamů.
 
Asi za další hodinu uz vystupujeme v Essaouire a Josef nás provádí zkze rušnou medinu až do hostelu, který je pěkně zastrčený, ale fakt pěkný. Bydlíme všichni na společném pokoji s koupelnou za 150 dirhamů na osobu. Není to nejlevnější, ale ted už bychom stejně nic jiného nezvládli jak jsme unavení. Pak už jen všichni společně vyrážíme na pivko a džus do Josefova oblíbeného podniku Taros s výhledem na hlavní náměstí (55 dirhamů za pivo i fresh džus) a pak hurá do postele, dnes uz opravdu nezvládneme nic dalšího, jak jsme unavení.

Berlin info & první selfie ze sticku

Výlet pojímáme zodpovědně, a když už máme selfiestick, tak ho prostě musíme zkusit. Duckface, dogface a jakýkoli jiný face je ale stále na blacklistu, takže prostý úsměv musí stačit ;)

Čas, co máme využíváme k promyšlení cesty. Tentokrát žádné POI a google maps. Pěkně po staru, průvodce + papír + tužka.

Vypadá to, že jsme se shodli. Do Essaouiry potom do Fezu a postupně po zajímavých místech k jihu. A jelikož je potřeba z Jindry udělat surfaře, tak potom po pobřeží nahoru k Agadiru.

Informace z Berlínského letiště
- zabalení krosny 8€
- kafe/čaj 2.50€ .. 3.80€
- muffin 1.90€
- foccacia s rukolou / chlebová pochoutka kleinbröt cca 4.90€ / 3.50€
- wc čisté
- absence tříděného odpadu
- perličkou je DPP nebo-li Defibrilator První Pomoci (který jsem ale nevyfotil:( )

A jedééém ... :-)

Tak je to tady, je 3:33 a odjíždíme z Florence zeleným autobusem FLiX za 18€ na osobu směr Berlín, odkud nám letí v 13:10 letadlo do marockého Agadiru. Odbaveni probíhá bez sebemenších problémů i když jsme mírně zaskočeni, že místa nejsou na jízdence označená a je to způsob "kdo dřív prijde ..." :D Urvali jsme dvě místa do uličky, takže dobrý jsme tu včas. Cesta samotná probíhá v pohodě až na to, že v Německu nás staví policejní kontrola .... "kontrola cestovních dokladů" ozve se z reproduktoru. Trochu zarážející, už ani nevím kdy jsem se, v rámci Evropy při cestě autobusem, naposledy legitimoval, ale asi vědí co dělají, protože v buse je dost cizinců a na to, že jedeme z Prahy, přijdeme si jako cizinci v buse mi sami :D Téměř celou cestu nám prší, ještě že předpověď v Maroku hlásí optimální podmínky :)