Po asi 4 hodinách pohodového letu, vystupujeme na rozpálené letištní ploše letiště v Agadiru. Vzduch by se dal horkem krájet, nicméně po příchodu do příletové haly nás záhy "zchladí" fronta při čekání na bezpečnostní kontrolu. Přepážek je tu sice16, ale celníkům to moc neodsýpá ... právě začíná Ramadán a nám začíná pomalu docházet, co to vlastně v běžném dni bude znamenat. Následně již míříme zkrze, nyní již téměř vylidněnou halou, k bankomatu a na informace, abychom si ověřili správnost námi vybrané trasy. V Berlíně během čekání na odlet jsme se z Vaškem dohodli, že hned po příletu se pokusíme dostat o něco severněji, do rybářského města Essaouira, odpočinout si a nabrat sílu na následný přejezd přes Marakhes do Fézu. Vysvětlujeme slečně náš záměr, na čež dostáváme informaci, že využití MHD na cestu do centra je moc nebezpečné, a že si máme vzít taxi. To jí sice moc nevěříme, ale bereme si aspoň mapku, kam nám v místním jazyce píše aspoň název autobusového terminálu v centru a dává nám informaci, že taxi bude stát maximálně 200 dirhamů. Tím začíná sled neuvěřitelných události prvního dne, o kterých v tuto chvili jeste nemáme ani ponětí. Odcházíme tedy, před liduprázdné letiště, kde stojí uz jen "flotila" modrých taxi značky mercedes, které dost možná pamatují stavbu berlínské zdi. Hned se na nás vrhá někdo jako "pasák" místních taxikářů a začíná celodenní hra "jak oškubat turistu". Vybaveni informací o maximální částce dohadujeme cenu 200 dirhamů a chlápek nas hned rve do nejbližšího taxíka, načež začíná hádka mezi taxikáři, kdo že tam byl první takže o chvíli později překládáme věci do dalšího a auta a konečně vyrážíme. V taxíku se hra "jak oškubat turistu" dostává do druhého levelu, taxikář nám oznamuje ze bude chtít 20 dirhamů za každé zavazadlo, takže už tak divokou cestu, kdy se taxikář drží střední dělící čáry přesně středem auta, dálnice nedálnice a v cestě i protisměru se jakoby z ničeho nic objevují koňské drožky, cyklisti i chodci, cestu trávíme diskuzí, kolik tedy bude finální již jednou dohodnuta cena:-) Taxi se nakonec ukazuje jako preci jen o chlup lepší volba, neb za celou cestu nepotkáváme ani jeden bus. Asi po 40-ti minutách konečně vystupujeme na sluncem rozpálené a všudy přítomným písečným prachem pokryté křižovatce proti hlavnímu autobusovému terminálu. Cenu nakonec srážíme na neideálních 20 dirhamů za oba batohy, neb nam dochází argumenty a mame jen velké bankovky.
Hned zamíříme do studeně a dost ošuntěle vypadající betonové budovy, která má být onen hlavní terminál. Značně znuděná slečna v okénku dopravce CTM nam sděluje, ze do Essaouiry stojí jizdenka 75 dirhamů a na dotaz kdy jede nejbližší s pohrdavym úsměvem odvětí, že zítra ráno v 7. To je pro nás trochu trouble, takže všechny naše mozkové závity začínají, spolu s průvodcem od Rough guidu, pracovat na plno. Toho si samozřejmě všímá místní taxikář, který "úplně" náhodou jede do Essaouiry za rodinou a hrozně rád nás tam prý sveze za "směšných" 700 dirhamů. Hra na škubání turistů se zdá být hrou neomezených možností :D S díky odmítáme a snažíme se z místních vytáhnout informaci, kde staví grand taxi (hromadné taxi), ale tahle část zdá se být k anglicky mluvícímu turistovi nepříliš vlídná, takže nakonec zamíříme na zastávku MHD, abychom se zkusili dostat do centra, kde se snad domluvíme lépe. Na zastávce zastavujeme místního vojáka, který nám poradí použít bus číslo 2, který nás do centra za 2 dirhamy doveze.
Jak tak čekáme na autobus všimnu si, jak kolem nás projíždí autobus s nápisem Essaouira a na křižovatce o 100 metru níže zatáčí směrem k nádraží. Pronásledujeme ho tedy cestou, kudy si myslíme, že jel a za chvíli se "delší zato horší cestou" dostáváme zpět na autobusové nádraží z druhé strany, díky čemuž zjišťujeme, že plocha pro autobusy je o úroveň níže než kancelář, kde jsme byli. Budova je vlastně dvoupatrová a všechny další kanceláře mají okénko právě tady. Když najdeme to správné, tak chlapík v okénku zvedne telefon a za zuřivého prskání něco huláká do telefonu a táhne nás zpět na odjezdovou plochu k taxíkům. Cena za bus do Essaouiry je 70 dirhamů a vůbec nechápeme jakou roli tam bude opět hrát taxi :( Naštěstí taxikář nám vysvětluje, že bus už odjel a musíme ho společně dohonit. On nás za 20 dirhamů doveze kam je třeba. To je fér nabídka, takže se všichni čtyři včetně batohů nacpeme do malinkého peugeotu 106 a vyrážíme na další zběsilou jízdu. Asi za 20 minut autobus opravdu doháníme, čeká na nás u krajnice a opět se dohadujeme kolik budou stát zavazadla. Už jsme fakt naštvaní a unavení, takže dáváme 20 dirhamu za kus a nasedáme do busu. V zadní části spatřuji dvě evropské tváře, tak zamířim k nim. Je to Josef z Německa a Markos z Kanady, který projíždí maroko na kole.
Cesta po úzkých silničkách je stejně zběsilá jako v malém autě, ale cesta během povídání příjemně ubíhá a Josef nám nabízí, že po příjezdu s ním můžeme jít do hostelu kde má bydlet, abychom nemuseli nic hledat. To nam udělá radost všem, neb nikdo krom Josefa to nemáme pořešené. Asi po hodině a půl zastavujeme v malé vesničce někde v horách a najednou se celý autobus vyprázdní. Z reproduktorů se začne ozývat typický zpěv ...jo aha právě zašlo slunce a je čas se jít modlit a hned potom večeřet. Tu druhou část také velmi oceňujeme a dáváme si v místním stánku výbornou čočkovou polévku s koriandrem a šafránem za krásných 5 dirhamů.
Asi za další hodinu uz vystupujeme v Essaouire a Josef nás provádí zkze rušnou medinu až do hostelu, který je pěkně zastrčený, ale fakt pěkný. Bydlíme všichni na společném pokoji s koupelnou za 150 dirhamů na osobu. Není to nejlevnější, ale ted už bychom stejně nic jiného nezvládli jak jsme unavení. Pak už jen všichni společně vyrážíme na pivko a džus do Josefova oblíbeného podniku Taros s výhledem na hlavní náměstí (55 dirhamů za pivo i fresh džus) a pak hurá do postele, dnes uz opravdu nezvládneme nic dalšího, jak jsme unavení.
