Essaouira, za hradbami mediny

Těžko říci jestli vás v noci bude vzbudí šumění příboje atlantiku nebo cheechtání racků. Po předchozím dni jsme spali opravdu tvrdě. Oproti večeru je ráno v ulicích lidí málo a to je signál vyrazit fotit. Působíme asi profesionálně nebo moc komicky (zrcadlovky s adaptery na gopro a pod), protože nás třikrát oslovili zda-li nejsme z lonely planet, či national geographic. Turisty lákají na oslovení helou my friend... coz zkusili hned po té co zjistili že jsme turisti.

Medina, opevněná, stará část města, pro evropany popsatelná pojmem Citadela. Pískově žluté barvy hradeb se tu mísí se stíny a bílou omítkou budov. Hradby nás dovádějí do přístavu kde se s Jindrou dává do řeči starý rybář. 'Támhle to, to je pevnost. Za odlivu tam dojdete suchou nohou, dříve to spolu s tou druhou zříceninou na horizontu bránilo Medinu. A ty velké lidě v přístavu ty jezdí lovit pro fabriku. Loví všechno, od sardinek po žraloky. Vyjedou na moře, ty malé na dva dny ty velké na čtyři dny, a do támhletoho ledu co si vezou, naloží úlovek. A ta malá loď u tý velký,tím roztahávají sítě.' Evidentně jsme vzbudili zájem u blíže nespecifikované skupinky, která nás prosí ať je nefotíme ( nějak si tunili sítě kameny a opravdu nechtéli dokumentaci). Potom nás provádí mezi loděmi ukazuje tisíc háčku, kilometrové lanko - rybář by možná řekl udici, když se najednou vnořujeme do davu trhovců. Jsme tam s místním rybářem, nikdo nekouká divně. A fotíme si co chceme. Jsou tu sardinky, mureny, red snipper, siven, hromada platejzů. No snad vše od ryb, přes hlavonožce až po korýše humry nevyjímaje. A jí zde i trnuchy.

'Pojďme na hradby... támhle stála pevnost kartaginců... támhle féničanů a společně s troskami na horizontu tvořili obranu. Dříve bylo moře dál...' Náš samozvaný průvodce dosfal 10Dh (1Dh asi 2.5Kč) a my vyrazili dál ... fotit racky,kterých bylo díky rybářům všude plno.

Slunce pálí jdeme k oceánu. Vlny na serf dnes nejsou. Jindra studuje průvodce, já si jdu zaběhnout až k troskám opevnění a zpět. Cestou se dávám do řeči s nějským chlapíkem. Má rád cestovatele a zve nás večer na čaj. Bohužel ale na místo schůzky nedorazil.

Pár informací pro cestovatele
Na hlavním bus nádraží moc milí nejsou, chtějí prostě prachy prachy a znova prachy a dost neodbytně! Vyplatí se podle mapy/mobilu dojít asi 1km na stanoviště SupraTour (tím jsem nahaněče opravdu naštval). Cena do Marakeše je 70 Dh .. pak dále nočním vlaken do Fezu 150Dh.

Výborné bistro s rybím tažínem a čajem jsme přidali na Foursquare! Majitel je zajímavý člověk. V noci jezdí s hvězdářským dalekohledem a to mu dává inspiraci k malování. Kavárna se jmenuje Cafe Galery.

Bydlení v DalFaram (je i na TripAdvisoru) je trošku dražší 150Dh/noc) ), ale velmi čisté, komfortní a se snídaní. Majitel je hudebník a večery hraje chillout kytarové songy. Supr atmosféra!

Vegetarianský tažín je cca 40Dh, rybí asi 60Dh.
Marocká whisky alias sladký mátový čaj cca 12Dh.
2l vody 6Dh
Malý kebab v chlebu (resp grilované maso s omáčkou a cibulkou) 10Dh velikost asi jako cheeseburger.
5ks sladkostí něco jako perníkové těsto v sirupu 10Dh
Grilované ryby (ty jsme neměli) porce asi 80Dh
Taxi by měli mít fix za 7Dh zde ve městě.

Místní sim karta, kterou jsem dostal na letišti se nepřihlašovala do sítě - nebylo třeba ji měnit ale jen nějak aktivovat. Na čísle 555 vám francouzsky poradí... teda tomu kdo rozumí se povede doklikat na sms s nastavení sítě. Jinak za 20Dh je 1GB dat a za 50Dh je 4GB dat. 3g minimalně zde v Essaouiře frčí. Jinak je přednabita asi na 14Dh. Na letišti je pro turisty zdarma.

Vyplatí se přes poledne relaxovat .. na focení je moc ostré světlo. A hlavně je to minimálně na začátku opravdu hic.

A opravdu by se francouzština hodila;)


NA KOHO JSME ZAPOMNĚLI...

no na Kevina rozhodně ne! Ale pan domácí nás zamknul na balkoně! Ještě že dvě pod terasou jdoucí turistky byly ochotné zazvonit a vyřídit vzkaz že bez spacáku na střešní terase nespíme. 

Cesta na sever

Po asi 4 hodinách pohodového letu, vystupujeme na rozpálené letištní ploše letiště v Agadiru. Vzduch by se dal horkem krájet, nicméně po příchodu do příletové haly nás záhy "zchladí" fronta při čekání na bezpečnostní kontrolu. Přepážek je tu sice16, ale celníkům to moc neodsýpá ... právě začíná Ramadán a nám začíná pomalu docházet, co to vlastně v běžném dni bude znamenat. Následně již míříme zkrze, nyní již téměř vylidněnou halou, k bankomatu a na informace, abychom si ověřili správnost námi vybrané trasy. V Berlíně během čekání na odlet jsme se z Vaškem dohodli, že hned po příletu se pokusíme dostat o něco severněji, do rybářského města Essaouira, odpočinout si a nabrat sílu na následný přejezd přes Marakhes do Fézu. Vysvětlujeme slečně náš záměr, na čež dostáváme informaci, že využití MHD na cestu do centra je moc nebezpečné, a že si máme vzít taxi. To jí sice moc nevěříme, ale bereme si aspoň mapku, kam nám v místním jazyce píše aspoň název autobusového terminálu v centru a dává nám informaci, že taxi bude stát maximálně 200 dirhamů. Tím začíná sled neuvěřitelných události prvního dne, o kterých v tuto chvili jeste nemáme ani ponětí. Odcházíme tedy, před liduprázdné letiště, kde stojí uz jen "flotila" modrých taxi značky mercedes, které dost možná pamatují stavbu berlínské zdi. Hned se na nás vrhá někdo jako "pasák" místních taxikářů a začíná celodenní hra "jak oškubat turistu". Vybaveni informací o maximální částce dohadujeme cenu 200 dirhamů a chlápek nas hned rve do nejbližšího taxíka, načež začíná hádka mezi taxikáři, kdo že tam byl první takže o chvíli později překládáme věci do dalšího a auta a konečně vyrážíme. V taxíku se hra "jak oškubat turistu" dostává do druhého levelu, taxikář nám oznamuje ze bude chtít 20 dirhamů za každé zavazadlo, takže už tak divokou cestu, kdy se taxikář drží střední dělící čáry přesně středem auta, dálnice nedálnice a v cestě i protisměru se jakoby z ničeho nic objevují koňské drožky, cyklisti i chodci, cestu trávíme diskuzí, kolik tedy bude finální již jednou dohodnuta cena:-) Taxi se nakonec ukazuje jako preci jen o chlup lepší volba, neb za celou cestu nepotkáváme ani jeden bus. Asi po 40-ti minutách konečně vystupujeme na sluncem rozpálené a všudy přítomným písečným prachem pokryté křižovatce proti hlavnímu autobusovému terminálu. Cenu nakonec srážíme na neideálních 20 dirhamů za oba batohy, neb nam dochází argumenty a mame jen velké bankovky.

Hned zamíříme do studeně a dost ošuntěle vypadající betonové budovy, která má být onen hlavní terminál. Značně znuděná slečna v okénku dopravce CTM nam sděluje, ze do Essaouiry stojí jizdenka 75 dirhamů a na dotaz kdy jede nejbližší s pohrdavym úsměvem odvětí, že zítra ráno v 7. To je pro nás trochu trouble, takže všechny naše mozkové závity začínají, spolu s průvodcem od Rough guidu, pracovat na plno. Toho si samozřejmě všímá místní taxikář, který "úplně" náhodou jede do Essaouiry za rodinou a hrozně rád nás tam prý sveze za "směšných" 700 dirhamů. Hra na škubání turistů se zdá být hrou neomezených možností :D S díky odmítáme a snažíme se z místních vytáhnout informaci, kde staví grand taxi (hromadné taxi), ale tahle část zdá se být k anglicky mluvícímu turistovi nepříliš vlídná, takže nakonec zamíříme na zastávku MHD, abychom se zkusili dostat do centra, kde se snad domluvíme lépe. Na zastávce zastavujeme místního vojáka, který nám poradí použít bus číslo 2, který nás do centra za 2 dirhamy doveze.

Jak tak čekáme na autobus všimnu si, jak kolem nás projíždí autobus s nápisem Essaouira a na křižovatce o 100 metru níže zatáčí směrem k nádraží. Pronásledujeme ho tedy cestou, kudy si myslíme, že jel a za chvíli se "delší zato horší cestou" dostáváme zpět na autobusové nádraží z druhé strany, díky čemuž zjišťujeme, že plocha pro autobusy je o úroveň níže než kancelář, kde jsme byli. Budova je vlastně dvoupatrová a všechny další kanceláře mají okénko právě tady. Když najdeme to správné, tak chlapík v okénku zvedne telefon a za zuřivého prskání něco huláká do telefonu a táhne nás zpět na odjezdovou plochu k taxíkům. Cena za bus do Essaouiry je 70 dirhamů a vůbec nechápeme jakou roli tam bude opět hrát taxi :( Naštěstí taxikář nám vysvětluje, že bus už odjel a musíme ho společně dohonit. On nás za 20 dirhamů doveze kam je třeba. To je fér nabídka, takže se všichni čtyři včetně batohů nacpeme do malinkého peugeotu 106 a vyrážíme na další zběsilou jízdu. Asi za 20 minut autobus opravdu doháníme, čeká na nás u krajnice a opět se dohadujeme kolik budou stát zavazadla. Už jsme fakt naštvaní a unavení, takže dáváme 20 dirhamu za kus a nasedáme do busu. V zadní části spatřuji dvě evropské tváře, tak zamířim k nim. Je to Josef z Německa a Markos z Kanady, který projíždí maroko na kole.
 
Cesta po úzkých silničkách je stejně zběsilá jako v malém autě, ale cesta během povídání příjemně ubíhá a Josef nám nabízí, že po příjezdu s ním můžeme jít do hostelu kde má bydlet, abychom nemuseli nic hledat. To nam udělá radost všem, neb nikdo krom Josefa to nemáme pořešené. Asi po hodině a půl zastavujeme v malé vesničce někde v horách a najednou se celý autobus vyprázdní. Z reproduktorů se začne ozývat typický zpěv ...jo aha právě zašlo slunce a je čas se jít modlit a hned potom večeřet. Tu druhou část také velmi oceňujeme a dáváme si v místním stánku výbornou čočkovou polévku s koriandrem a šafránem za krásných 5 dirhamů.
 
Asi za další hodinu uz vystupujeme v Essaouire a Josef nás provádí zkze rušnou medinu až do hostelu, který je pěkně zastrčený, ale fakt pěkný. Bydlíme všichni na společném pokoji s koupelnou za 150 dirhamů na osobu. Není to nejlevnější, ale ted už bychom stejně nic jiného nezvládli jak jsme unavení. Pak už jen všichni společně vyrážíme na pivko a džus do Josefova oblíbeného podniku Taros s výhledem na hlavní náměstí (55 dirhamů za pivo i fresh džus) a pak hurá do postele, dnes uz opravdu nezvládneme nic dalšího, jak jsme unavení.