Tam za duhou v rakosí ...

Grand taxi nás vysadilo, no řekněme v centru vesnice, na hliněném plácku, kde se obvykle konají místní trhy, hned vedle olivového háje. Jen co vystoupíme, přibíhá k nám jediný naháněč široko daleko (protože prostě ramadán) a nabízí nám ubytování. Jsme ještě v ráži z Marákeše, tak hned diskutujeme cenu ... dohazovač se ovšem zdá být stejně v pohodě jako Hasan v poušti ... "50 Dh per íč in berber tent with view to kaskad máj frend, no problem".

Marocký Pinokio

Kdyby se pří každé lži prodlužoval nos, byť třeba jen o milimetr, bylo by co nevidět Maroko přejmenováno na Pinokioko.

Jestli je tu něco opravdu složitější, tak je to doprava. A v době Ramadánu, to platí dvojnásob. Dostat se z Imlil do Marakeše za tu samou cenu znamenalo čekat v autě, než nás bude pět. Bohužel kromě horala z Německa, kterého jsme potkali už na chatě a jehož humor byl ještě o trochu sušší, než vyfoukaný písek Sahary*, tu nebyl nikdo.